Montessori aktivity v domácím prostředí

V komerční sféře je pojem “montessori” velmi často zneužíván a používán i ve spojitosti s hračkami a materiály, které se k této filozofii přibližují jenom velmi zdánlivě. Jejich následné používání to může v některých případech zachránit, ale také od montessori filozofie oddálit ještě více. Tzv. aktivity nebo pomůcky a hračky jsou, vedle respektu, jedním z nejčastějších rysů, kterým se vyznačuje prostředí v duchu montessori. Tyto aktivity samotné a práce s nimi má určité znaky, které se pokusím shrnout.

Materiály

Přírodní materiály, které jsou preferenční, poskytují dítěti pestré spektrum senzorických vjemů. Dřevo, bavlna, vlna, papír, kov, sklo nebo jiné různé přírodniny mají své specifické vlastnosti, které můžeme dotykem a prací s nimi předat už i miminku. Když se v našem hračkovém repertoáru vyskytne plast, není to rozhodně špatně, ale pokud je to jenom plast, dítě přichází o informace jako jaký povrch má dřevo, vlna, kov, sklo, kámen, jak je těžké v různých velikostech, jak cinká sklo, jak je křehké, jak který papír je měkký a jak se s ním tím pádem musí pracovat, atd. Právě používáním různých materiálů a ev. prožitím následků z nešetrné manipulace se s nimi dítě učí pracovat. Materiály hraček pro děti by měly být zdravotně nezávadné, co je také snazší uhlídat u např. dřeva, než plastu.

Nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech."
John Locke

seminka

 

Účel

Hračky, které na sobě mají početné kombinace křiklavých barev a kombinace různých funkcí přes nekvalitní melodie, mačkání tlačítek, blikání světýlek a různé další vymoženosti jsou sice pro děti atraktivní, ale taky mohou snadno dítě přehltit. Podle některých studií tyto hračky brzdí jazykový vývoj dětí kvůli snížení komunikace s rodičem v průběhu jejich používání.1

Hračky, které nemají křiklavých barevných kombinací příliš, nebo lépe jsou v jednom tónu a které se soustředí na rozvoj jedné dovednosti, umožní klidnou soustředěnou práci, která dítě zaujme taky, pokud ji dlouhodobě nekonkurují prvně zmíněné hračky a/nebo pokud je správně použita (dál v textu).

Montessori pomůcky jsou takové “hračky”, které sledují obvykle jednu oblast rozvoje - tzv. izolace vjemů (např. rozlišování velikostí, vhazování tvarů), ale současně rozvíjí dítě komplexně, celostně a mají funkci tzv. autokorekce. To znamená, že dítě je schopno se opravit samo, když udělá chybu, dostává okamžitou zpětnou vazbu od pomůcky, čím se učí samo pracovat s chybou a opravovat se, posouvat se dopředu v rozvoji samostatnosti a zodpovědnosti, pracuje na rozvoji sebedůvěry, vnitřní motivace, bez nežádoucího okamžitého zásahu dospělého. Takovou pomůckou jsou například válečky s úchyty.

Hračky v souladu s touto filozofií už nemusí, ale mohou, schopnost autokorekce mít. Když s nimi pracujeme v duchu této filozofie, jsou pro dítě přínosem v rozvoji různých dovedností a současně bez odvádění pozornosti nebo bez přetíženosti z mnoha podnětů (např. různé typy dřevěných tzv. vzdělávacích hraček).

(Pro zjednodušení budu v textu svobodně používat slovo hračka, pomůcka i aktivita.)
 

vkladani_tvaru

 

Volba aktivity

Filtrem, který určí s čím dítě pracuje v domácím prostředí, je rodič. Aktivity či hračky volíme podle aktuální potřeby konkrétního dítěte. Tuto potřebu zjistíme a ověříme pozorováním 2, které v tomto slova smyslu sestává ze syntézy poznání vývojových potřeb a vlastního pozorování tendencí daného dítěte. Vybíráme tak, aby činnost nebyla pro dítě příliš jednoduchá, ale současně ani příliš náročná. Je vhodné mít k dispozici aktivity, které jsou v různých stupních náročnosti. Pro motivaci k práci a pro učení je důležité, aby dítě zažívalo úspěch a současně výzvu a pracovalo na tříbení dovedností a zručnosti. Volbu aktivity z nabídky, kterou sestavíme my, necháváme na dítěti. Za prvé tím podporujeme jeho přirozený vývoj, za druhé se učí samo poznat a vybrat to, co se mu líbí.

 

Děti přijímají tyto aktivity s nadšením; touží po nich a pracují s nimi měsíce, což znamená,
že podstupují proces mentální konstrukce zprostředkované touto aktivitou.”

Maria Montessori

 

Prezentace v připraveném prostředí

Hračky organizujeme tak, že každá věc má své konkrétní místo a je vystavená na očích dítěte. Když dítě hračku vidí a má ji v dosahu, je víc motivováno s ní začít svobodně pracovat. Menší dítě nemusí mít mentální kapacitu si pamatovat, že někde v boxu s jinými hračkami má zrovna něco, s čím se mu dobře minule pracovalo. Může na to jednoduše zapomenout. Na poličkách současně organizujeme aktivity zleva doprava, od nejjednodušší vlevo až po nejnáročnější vpravo. V duchu zleva doprava organizujeme i aktivity na tácu. Je to nepřímá příprava na čtení a psaní v naší kultuře.

Z toho, že každá hračka má své místo plyne nutnost snížení počtu hraček. Když dítěti nabídneme méně hraček, které jsou ale dobře připravené, které odpovídají jeho aktuálním potřebám, pravidelně je měníme na základě zájmu dítěte, tzv. rotujeme, bude pracovat angažovaněji a efektivněji, než v chaotické - neorganizované záplavě mnoha hraček, které mu nenabídnou pocit uspokojení z dosažení cíle, z dokončení aktivity. S menším počtem hraček také lépe řešíme jejich úklid, i když má dítě z počátku potřebu vyndat všechny hračky z poliček.

Aktivity často prezentujeme na tácu. Díky ohraničení dané aktivity, kde na jednom tácu je vše a současně jenom to, co potřebuje pro zdárné dokončení, není dítě rozrušováno dalšími předměty, které s danou činností nesouvisí. Díky tomu se snadno naučí, co k dané věci potřebuje a ve vyšším batolecím věku už může být schopno nachystat si aktivitu samostatně, nezávisle si nachystat vše, co potřebuje pro dosažení svého cíle, i když to momentálně není vystaveno.

Tácy/košíky volíme především u menších batolat hlubší a s úchyty. Hlubší proto, že když se s ním chodec začátečník postaví, obvykle ho skloní a z mělkého by věci vypadly. S úchyty pro lepší manipulaci. Systém táců tím pádem také podporuje rozvoj hrubé motoriky, dítě tác nese na pracovní plochu nebo uklízí do poličky. V určitém věku děti rády přenáší různé (i těžké) věci a i úklid samotný je pro ně specifickou aktivitou.

U starších dětí, v závislosti na jejich motorické zdatnosti, můžeme používat tácy mělčí nebo bez úchytů. Tácy a jejich systém můžou mít i funkci kódování, která je užitečná například u sourozenců, kde daná barva indikuje aktivitu pro dané dítě. Aktivitu na tácu můžeme prezentovat úplně rozloženou, částečně rozloženou, nebo složenou. U částečně složené aktivity její nedokončení “provokuje” dítě v senzitivním období pro řád k dokončení a k práci.

vkladani


U některých typů hraček, kde je patrné na první pohled, co k sobě patří, nemusíme tácy použít (permanence box). Definitivní prezentaci ale necháváme vždy na pozorování. Může se stát, že malá změna v prezentaci dítě motivuje do práce s danou hračkou (např. puzzle s úchyty vyjmout do misky vedle základní desky, vše na tácku). U jiných druhů hraček může být, především u menších dětí, užitečné snížení počtu prvků na tácu (např. pyramidu s kruhy - dát ze začátku jenom dva kruhy, postupně přidávat). Nemusí se hned ze začátku využít vše, co výrobce nabízí. Dítě se snáze zorientuje v menším počtu prvků (puzzle tvary zpočátku používáme jeden tvar). Dbáme i o estetickou stránku. Tácy a hračky by měly být čisté a ideálně nepoškozené. Některé z vhodných hraček nebo aktivit můžeme vyrobit i v domácím prostředí, dbejme u toho na precizní zpracování, použití např. kartonu bez polepů, vzorů, které indikují původní účel obsahu krabice nebo nápisů.
 

abeveda_smirkova_montessori


Malé děti ukazují, že vývoj mysli je stimulován pohybem rukou. Ruka je nástrojem inteligence.”
Maria Montessori

 

Prezentace průvodcem

Abychom co nejvíce využili potenciál každé pomůcky, je vhodné práci s ní dítěti prezentovat. Novou hračku prezentujeme ve vhodnou chvíli, když je dítě připraveno vnímat jenom nás. Ujistíme se, že dítě není vyrušováno zbytečnými vjemy z okolí (např. zapnutá televize). Při prezentaci hračky a práci s ní dbáme na to, abychom pracovali co nejprecizněji, ale uvolněně a motivovaně, pohyby zpomalili a používali co nejméně slov. Dítě v senzitivním období na vývoj jazyka může být upoutáno pohybem našich rtů, tím, co slyší a přestane sledovat naše ruce. Když třeba neseme tác, modelujeme tak, jak chceme, aby s tácem pracovalo dítě a jak je to pro konkrétní dítě reálné. Neneseme ho v jedné ruce, ale držíme ho oběma rukama za úchyty. Neseme ho pomalu, položíme na pracovní plochu. Stejně u práce s hračkou pracujeme přesně tak, jak primárně chceme, aby s ní dítě pracovalo.

Když dítě bude s hračkou pracovat jinak
, než je její primární účel, ale nebude ji ničit nebo ničit věci v prostředí či ubližovat sobě nebo někomu jinému, rozvíjí tak kreativitu, do jeho práce nebudeme zasahovat, ale budeme ho pozorovat a můžeme zvážit, jestli pro dané dítě už není vhodná jiná hračka. Můžeme taky hračku znovu prezentovat klasicky nebo tak, že si s ní sami hrajeme a dítě nás u toho sleduje (někdy stačí “periferně”).

Když dítě pracuje, nerušíme ho
zbytečnými dotazy nebo spíše našimi obavami (Není ti teplo? Zima? Nemáš hlad? Žízeň?). Neustálé mluvení na dítě či jeho dotazování může narušit koncentraci, kterou si dítě teprve osvojuje. Pokud potřebujeme někam vyrazit nebo skutečně dítě v aktivitě přerušit, avizujeme to dopředu, ujistíme se, že nás dítě vnímá.

Nepřerušujeme a neodtrháváme jej od jeho práce náhle
, bez domluvy nebo vysvětlení. Z hlediska respektující komunikace by se vztah, který je v montessori prostředí partnerský, proměnil na vztah autoritativní a pomyslný panáček dítěte by se zmenšil (pro zdokonalení v respektující komunikaci doporučuji knihu a výcvik “Respektovat a být respektován”). Situace, kde je tohle chování rodiče v pořádku jsou případy ohrožení zdraví a bezpečnosti.

Součástí prezentace pomůcky je její úklid na původní místo. Je na průvodci, aby modeloval i toto a dítě vyzval k úklidu (samostatnému nebo společnému). Po skončení aktivity dítě tác uklízí na to jedno místo, které je momentálně v poličce volné (každé místo má svojí - jednu - hračku/tác a každá hračka má svoje místo). Dítě je dle montessori především do věku 3 let citlivé na řád a to, že je v poličce prázdné místo, nebo že je tác s aktivitou na zemi, ho povzbudí k jejímu úklidu, zvlášť poté, co to průvodce prezentuje jako normu.

U modelování je velmi důležité, jak se sami u toho cítíme a co prožíváme. Jestli náhodou nedáváme najevo, že nás ten úklid frustruje a obtěžuje, nebo že nás vlastně ta hračka samotná nijak neinspiruje, nemáme z ní radost, nejsme motivováni do zkoumání a práce s ní. Pokud se sami takto upřímně cítíme, zvažme prezentaci hračky jindy, nebo vysvětleme, proč teď neuklidíme, ale uklidíme, až nám bude lépe. Na druhou stranu je přínosné vysvětlit, proč úklid provádíme (když necháme na zemi, někdo zakopne a ublíží si atd…). V případě, že dítě hračku neuklidilo a vybralo si novou aktivitu, do které je už plně ponořené, nepřerušujeme ho, ale až s aktivitou skončí, upozorníme na věci, které vidíme např. na koberci a vyzveme ho ke společnému úklidu. Dítě nemusí reagovat kladně, může být hladové nebo unavené, v tom případě jenom modelujeme. Nebo se domluvíme, že to uklidíme po spaní/ obědě atd., dle individuálních možností. Z úklidu můžeme i “vytěžit” a uskutečnit ho formou hry nebo opakování a např. při sbírání zvířátek opakovat jejich názvy. Mám zkušenost, že se obvykle dítě přidá a nakonec uklízíme spolu. Dáváme mu u toho na výběr, co ho také motivuje : “Budeš sbírat zvířátka nebo kostky? Využívání otázek typu “Kde je?”, které jsou typické pro tzv. první období otázek, které se vyskytuje cca od druhého roku, také funguje velmi dobře. Např. při úklidu puzzle: “Kde je puzzle “kladivo”? Vidíš ho někde?” Dítě v tomto období rádo hledá cokoliv a je tak obvykle motivováno do spolupráce.

Ještě před výzvou k úklidu může dítě samo, nebo naši výzvou, chtít práci s hračkou opakovat. Repetice je známkou motivovanosti do práce s danou pomůckou, její správnosti vzhledem k potřebám dítěte a taky nástrojem k efektivnějšímu učení. S úklidem proto nemusíme spěchat hned, jak dítě skončí s prací, ale vyčkat, jestli samo nebude chtít činnost opakovat nebo mu to nabídnout.

Připravené prostředí s pomůckami různých obtížností, které jsou dítěti prezentovány v jeho volném dosahu a v náročnosti, kterou právě v daném období potřebuje, poskytuje ideální podmínky pro učení na podkladě tzv. sebeřízeného vzdělávání. Znamená to, že dítě si volí z nabídky aktivit svobodně, na základě vlastních potřeb, aktivity mu nejsou podsouvány (ani když s jejich přípravou strávíme celou noc, ani když kamarádky dítě už tohle umí). Stejně tak dítě při práci s hračkou neopravujeme, necháváme ho samotné přijít na to, jak dosáhnout cíle. Pro rozvoj jeho sebevědomí je lepší, když ví, že dokáže situace řešit samotné. Když se dítěti nedaří, je na nás zvážit opakovanou prezentaci ev. náročnost pomůcky, nebo stav dítěte (hlad, únava…).

Speciálně pro práci s jazykovými kartami nebo modely, čísly, písmeny, je užitečná tzv. třístupňová lekce:

  1. stupeň: “Tohle je jablko. Tohle je banán.” - průvodce představuje nové pojmy/předměty
  2. stupeň: “Polož jablko sem. Podej mi, prosím, banán.” - průvodce vidí zpětnou vazbou, které pojmy dítěti dělají problém, neopravuje ho, ale vrátí se u “problémových” pojmů k 1. stupni lekce
  1. stupeň: “Co je tohle?” - ptáme se, jenom pokud jsme si jistí, že dítě zná odpověď. Pro rozvoj motivace a sebedůvěry není vhodné, aby dítě často zažívalo stav, kdy jeho odpověď není správná. Co znamená “často” je jistě individuální. Představme si situaci, že sami nikdy/často neznáme tu správnou odpověď, jak moc budeme se sebou spokojeni a motivováni do dalšího učení. Budeme mít možná pocit, že ten druhý, který nás opravil, to ví lépe, budeme se už pak spoléhat možná jenom na něj, možná se úplně přestaneme snažit. Zkusme si představit, že se učíme nový jazyk a učitel nás, místo představení slovíček, rovnou zkouší. I pojmy, které jsou nám notoricky známé můžou být pro batolata novinky.

Aktivity a práce s nimi jsou důležitou součástí tzv. připraveného prostředí. Snažme se nezapomenout, že hlavní “aktivity”, které doma dítěti poskytujeme, jsou především důvěra, přijetí, podpora, respekt a bezpečí a připomínat si to i u práce s pomůckou. Bez těchto by se mohlo kouzlo montessori filozofie vytratit a snadno by se z ní mohl stát na výkon a poslušnost zaměřený systém. Sebelepší, dražší, propracovanější pomůcka/aktivita/pokojíček bez těchto vlastností nemusí zaručit, že vývoj dítěte proběhne lépe, než v prostředí, které sice není tak krásně připravené, ale nechybí potřebný vřelý a bezpečný vztah.

Lenka Černá 

 

Hodnocení obchodu

Zobrazit všechna hodnocení >>