Příjem potravy u dětí

s-kola-papa-niSchopnost přijímat potravu je vlastnost, kterou každý využíváme dennodenně. Jako miminkům nám k jídlu pomáhají reflexy (jako sací, hledací a další), ale většina těchto reflexů vyhasíná po 6. měsíci života. Poté se příjem potravy stává činností zcela závislou na našich dovednostech a vůli.

Příjem potravy je jednou z nejsložitějších činností, kterou provádíme opakovaně a každý den. Jídlem nenaplňujeme pouze svou nutriční potřebu, ale stolování a společné jídlo je také významnou součástí našeho sociálního a kulturního života.

Schopnost jíst můžeme dobře přirovnat například k dovednosti chůze. Také se musíme naučit plazit, lézt a obcházet nábytek, než se můžeme rozejít. Někdy má ale děťátko s nějakou z těchto fází problém. Rodiče většinou navštíví fyzioterapeuta, často stačí upravit postavení, pravidelně cvičit a problém se vyřeší. S jezením je to pak úplně stejné.

Děti jsou tvrdohlavé a obzvlášť po prvním roce si uvědomují svou vlastní osobu, která má možnost a velký zájem o prosazení svého názoru. Ten se snaží prosadit za všech okolností. Velmi brzy přijdou na to, že u jídla jsou ve velmi výhodné vyjednávací pozici a dalo by se říci, že často mají své rodiče na háku. Mnoho rodičů je totiž schopno slíbit modré z nebe, jen aby „to“ dítě ochutnalo, snědlo tři sousta, dojedlo… Je však vědecky potvrzené, že obtíže s příjmem potravy u dětí mladších tří let vždy začínají jako problém „v těle“ a ne „v hlavě“. Tak můžeme s klidem vyvrátit populární názor, že za malé nejedlíky mohou rodiče a jejich špatná výchova.

Diagnóza: Nejedlík
V čem tedy problém vězí? Fází „nejedlíka“ si projde téměř každé dítě. Je to zcela normální součást vývoje dítěte, která souvisí s rozvojem mozku a schopnostmi učení. Tyto fáze se pak mohou pravidelně opakovat, nejčastěji kolem 6 měsíců (s počátkem zavádění pevné stravy), dále mezi 1. a 2. rokem a poté mezi 4. a 5. rokem.

Některé děti však nejí téměř nic, nebo nikdy nepřešli na běžnou rodinnou stravu. To může být způsobeno mnoha různými faktory. Mezi nejčastější patří:

Obtíže s přechodem na pevnou stravu
Mnoho dětí má s přechodem na pevnou stravu problém. Mixovaná a hladká strava v podobě pyré, přesnídávek a různých mléčných produktů je totiž extrémně pohodlná. Některé děti nedojdou ani k těmto produktům a jejich příjem potravy je stále závislí na mateřském nebo umělém mléku.

Dobrá zpráva je, jak již bylo řečeno, schopnost jíst je naučená dovednost, kterou tedy děti můžeme naučit. Je však potřeba se odprostit od přehnaných očekávání (a porovnávání s dítětem od sousedů) a začít pracovat na budování dovedností z bodu, kde se dítě právě nachází.

Smyslové zpracování
Smyslový systém poskytuje informace z pěti běžně známých smyslů jako je zrak (vzhled jídla, velikost soust), dotyk (textura a teplota jídla), sluch (zvuk příborů na talíři, zvuky při žvýkání) a čich (vůně a chuť jídla). Dále však dostáváme další informace z tzv. propriocepce (manipulace jídla v ústech, odhadnutí vhodné síly na žvýkání různých struktur jídla), intercepce (čtení signálů těla – pocit hladu a sytosti) a také rovnovážného systému (stabilita sedu, vyrovnávání rovnováhy při žvýkání).

Když jíme, naše tělo získává velké množství informací. Je tedy klíčové, aby všechny tyto systémy spolupracovaly a mozek získané informace správně vyhodnotil. V případě, že je tento proces jakkoliv narušen, dítě může mít silné emoční reakce na vzhled, texturu nebo vůní jídla. Například častým znakem dotykové přecitlivělosti je až přehnaně silná reakce na špinavá ústa nebo ruce.

Bolest
Přestože tato příčina se může zdát jako samozřejmá, často se na ni zapomíná. Nejčastější zdroje bolesti jsou růst zoubků, bolest v krku nebo bříška. Ještě častější jsou však „tiché“ a často dlouhodobé obtíže jako je reflux a zácpa.

Děti do dvou let fungují výhradně na tzv. senzomotorickém myšlení, kdy je poznávání světa založeno na fyzické zkušenost. Zjednodušeně se tedy dá říct, že když mi něco přináší nepříjemné pocity, nebo mě to dokonce bolí, nebudu to dělat. Často toto „poznání“ mají děti zafixované, i když vlastní zdroj bolesti již odezněl.

Orální dovednost
Pokud dítěti připravíme jídlo, na jehož zpracování nemá dostatečnou dovednost, může to vést ke špatné zkušenosti s jídlem (spolknutí moc velkého sousta, zaskočení, bolest pantů při dlouhém žvýkání) až k odmítání jídla celkově. Co se stane, pokud zažíváme neustále neúspěch? Dříve či později to vzdáme a činnosti se aktivně vyhýbáme.

Děti, které často zvracely, zažily epizodu dušení nebo měly někdy v průběhu svého života zavedenou sondu, mohou být v oblasti úst přecitlivělé. Proto se snaží si ústa „chránit“ a tím omezují zlepšování svých orálních dovedností.

První pomoc

Pokud dítě odmítá jíst, je to pro rodiče velmi frustrující a náročné období. Je zde několik jednoduchých triků, které můžete vyzkoušet a situaci zlepšit.

Jezte s dítětem a u stolu.
pexels-photo-3807562Velmi jednoduchá rada, ale ruku na srdce: kolik rodičů se opravdu s dítětem posadí a nají? Často rodiče využijí čas, kdy je dítě bezpečně zajištěné v sedačce a „zabavené“ jídlem, k vynesení odpadků, vyndání myčky nebo chvíli na telefonu. Pokud dítě nejí podle vašich představ, je doba u stolu skvělou příležitostí k učení. A jak se děti učí? Pozorováním svých rodičů!

Pokud chceme, aby se dítě chovalo určitým způsobem, musíme mu jít příkladem. Nemůžeme po dítěti chtít, aby jedlo zeleninu a sedělo u stolu, pokud sami jíme pizzu na pohovce při sledování televize. Když snídáme ráno v autě cestou do práce, sem tam vypijeme jogurtový nápoj a večeříme během přípravy jídla pro zbytek rodiny, dáváme tím dítěti najevo, že jídlo není tak důležité.

Jezte ve stejný čas.
Rozvrh jídel je pro děti velmi důležitý. Obecně se doporučuje jíst každé 2,5 až 3 hodiny. Děti mají černo-bíle nastavenou mysl, díky které tíhnou k řízení se pravidly a plány. Pokud se jde jíst, je to pravidlo – nyní je čas jídla a budeme sedět u stolu. Nezapomeňte, práce rodiče je zajistit a naservírovat jídlo. Práce dítěte je jídlo sníst. Pokud jako rodič svou práci splníte, je řada na dítěti. A tím se dostáváme ke třetímu, nezbytnému pravidlu. 

Nenuťte dítě jíst.
Tato rada u rodičů vždy vyvolá nejsilnější reakce. „Pokud jí to násilím nacpu do pusy jednou, najednou zjistí, že je to vlastně dobrý a sní celou misku! Tak to prostě máme.“ Obdobné věty slýchávám v ordinaci velmi často. A ano, tento přístup je často účinný. Důvodů, proč však není příliš vhodný, je hned několik.

U jídla je třeba vytvářet pozitivní atmosféru. Pokud se někde budeme cítit nepříjemně a budeme se bát, uděláme vše proto, abychom se místu nebo situaci vyhnuli. Příklad tohoto chování můžeme vidět při návštěvě ordinace lékaře – většina dětí se zde necítí příjemně (ruku na srdce, i většina dospělých). Důvodem je zkušenost, že se zde děje něco, co se nám nelíbí. Nutit dítě jíst nás může dovést do velmi podobné situace.

Dalším důvodem je reakce organismu na stresové podněty. A nucení do jídla rozhodně stresující záležitost je. Ve chvíli, kdy dojde k uvolnění adrenalinu při stresu, apetit je okamžitě hormonálně utlumen. Je to obraná reakce těla z dob, kdy jsme utíkali před hrozbou. Pokud si zachraňujeme život, není pro nás prospěšné mít hlad.

Posledním důvod, který zde zmíním, je tzv. hra o moc. Pokud se s dítětem začneme dohadovat, vždy bude jeden vítěz a jeden poražený. A tato situace je pro rodiče vlastně prohra v obou případech. Pokud prohraje rodič – dítě nic nesní. Pokud „vyhraje“ rodič – dítě je smutné a frustrované, tedy pravděpodobně také nic nesní.

Jděte příkladem.
Děti se od rodičů učí všechny návyky – dobré i ty špatné. Tuto skutečnost je třeba si uvědomit obzvlášť u stolu. Ukažte dítěti, že jídlo je potřeba ochutnat a poté se rozhodnout, jestli jej jíst budeme nebo ne (ale nikdy k ochutnání nenutit – pouze ukázat). Nečekejte, že pokud například nejíte houby, vaše dítě je automaticky nebude jíst také.

Je vědecky prokázané, že je potřeba potravinu ochutnat 10x při oddělených příležitostech, než se mozek rozhodne, zdali mu chutná nebo ne. U některých chutí to víme hned, někdy to zkrátka trvá déle. Zkuste si vzpomenout, jestli vám hned napoprvé chutnalo pivo nebo třeba olivy.

Neptejte se na otázky, na které nechcete znát odpověď.
„Chutná ti to?“ - dítě se zamyslí a odstrčí talíř. Znáte? Je potřeba u stolu komunikovat, protože nikoho nebaví sedět v naprostém tichu a dodržovat pravidlo dobré chutnání a bez povídání. Co tedy u stolu říkat?

Popisujte jídlo, jeho vůni, barvu, texturu a chuť. Přirovnávejte a porovnávejte jídlo k jiným potravinám a předmětům. Bavte se o příjemných věcech, které se během dne udály. Snažte se tak vytvořit pozitivní atmosféru, kterou si u jídla užijete.

Říkejte pravdu.
„Povedlo se mi synovi dát místo gulášovky dršťkovku – nepoznal rozdíl v barvě ani vůni.“ „A řekla jste mu, že je to jiná polévka?“ „Řekla, ale až potom.“ „A jak na to reagoval?“ „Špatně.“

Věřím, že tento extrémně neúčinný trik zkusil téměř každý rodič v zoufalé situaci. Jen zřídkakdy je tento postup úspěšný (dítě nepozná, že mu rodič lže). V drtivé většině případů je výsledem ztráta důvěry k rodiči. Protože, co když je to zase nějaký podfuk? A pozor, důvěra se zpět buduje velmi pomalu.

Zkuste dítě zapojit do přípravy jídla. Vždy dopředu ohlašujte, kdy a co se bude jíst. Netlačte dítě k ochutnání, dejte mu možnost se s pokrmem seznámit vlastním tempem.

Rodič rozhoduje, co se bude jíst. Dítě rozhoduje, co z jídla sní.
Je velmi jednoduché (a krátkodobě i účinné) se dítěte zkrátka zeptat co chce. Nebo sáhnout pro ověřeného lipánka, tvaroháčka, křupky nebo banán. Z dlouhodobého pohledu je ale tento způsob řešení velmi zapeklitý.

Obecným pravidlem je podávat potravinu (kromě ovoce a zeleniny) jednou za dva dny – ne častěji. Tím zamezíme „vyhoření“, tedy přejedení se jedné konkrétní potraviny. Dále je vždy lepší nedávat dítěti na výběr. Může s vámi vymýšlet menu na celý týden. Ale otázka: „Co si dáš dnes k večeři?“ vede většinou k naší nelibosti (vybere si něco nevhodného) nebo nespokojenosti dítěte (nedostane to, co si vybral). Pokud je dítě zvyklé si diktovat jídlo, dejte mu na výběr pouze ze dvou možností (kdy jsou pro vás obě schůdné).

Každé dítě je jedinečné a tato jedinečnost se odráží i v dovednosti jíst. Je vždy dobré se na obtíže s příjem potravy dívat jako na šifru, kterou je třeba rozluštit. Ne jako na problém v dítěti či rodičích, který je potřeba spravit.

V případě, že období obtížného krmení trvá déle než měsíc nebo závažně zasahuje do kvality života dítěte a jeho rodiny, je na místě podívat se na možné příčiny více podrobně a případně situaci řešit s odborníkem.

skolapapaniŠkola papání nabízí vyšetření, konzultace a terapie v oblastech obtíží s jídlem u dětí. Využívá certifikovaný terapeutický SOS (sekvenčně orálně senzorický) přístup ke krmení vytvořený americkou psycholožkou Kay A. Toomey, PhD. SOS přístup ke krmení je založen na přirozených vývojových stádiích a schopnostech krmení, které jsou typické u zdravě se vyvíjejících dětí. Soustředí se na zvyšování pocitu pohody při jídle pro dítě i jeho rodinu. Dovoluje dítěti zkoumat jídlo ve hravém a klidném prostředí, pomáhá formovat schopnost interagovat s jídlem a vytvořit si správné návyky stravování. Vice na stránkách www.skolapapani.cz.

Hodnocení obchodu

Zobrazit všechna hodnocení >>
Průvodce nákupem hraček
x